Jana Heffernanová - Příběh cesty na Sever
S tvorbou paní Jany Heffernanové jsem se poprvé setkala někdy v druhé půlce devadesátých let. I když je pravda, že její kniha Tajemství dvou partnerů (vyšla v roce 1995, podruhé byla vydána v roce 2008), tenkrát zajímala spíš mého tehdejšího přítele než mě. Teď, po letech, jsem došla k tomu, že si ji rozhodně musím znovu opatřit a přečíst. O čem je? Ve zkratce o lidské duši a o snech. Autorka k jejímu obsahu v jednom rozhovoru říká: „Ti partneři, to je na jedné straně vědomá mysl, která si myslí, že ví, poněvadž je naplněna ohromnou spoustou informací, z nichž mnoho je mylných nebo zbytečných; na druhé straně je vědoucí duše, jež se paradoxně říká nevědomí, a která ví to hlavní, co potřebujeme k životu. Tajemstvím těchto dvou partnerů je spolupráce." Zajímavé, nemyslíte? (Pro zvědavé čtenáře nechávám odkaz na rozhovory s J.H. pod textem.)
Setkání s Příběhem cesty na Sever
Podruhé jsem na Janu Heffernanovou narazila, když si jednu knihu z třídílného cyklu Příběh cesty na Sever četla na návštěvě u rodičů má sestra. Obálka se surreálními barevnými obrázky lákala a anotace nakladatele zněla: Naprosto unikátní literární dílo světového měřítka, které vzniklo výhradně na podkladě zápisů snů. Autorka, která se již dlouhá léta zabývá problematikou interpretací snů, psala knihu osm let a zpracovala v ní více než 500 vlastních snů, které se jí zdály v období patnácti let a týkaly se určitých opakujících se témat. Kniha se zároveň čte jako úchvatný dobrodružný příběh, v němž se podle logiky či nelogiky snů mění i opakují prostředí a postavy, a dává nám tak nahlédnout do tajemného světa našeho spánku, v němž dostáváme informace, které bychom ráno neměli jen tak zapomínat. Kniha nás zavádí do běžně známých prostředí, jako jsou město, vesnice, les, nemocnice, přístav, hory, jezero, a proměňuje je v úchvatný svět ženského podvědomí (červené město, bludiště, prostor za zdí, ostrov mrtvých), ve fantastické scény a obrazy, v nichž nikdy neuhodnete, co bude dál.
Neodolala jsem a zalistovala. A byla vtažena. Uvnitř knihy sice už žádné obrázky nebyly, a přesto jaksi - byly. Zneklidňující svět plný příhod, nečekaných dobrodružství a setkání byl nebývale obrazivý, fascinoval mě. Meandry příběhu se točily a vinuly, prostředí se měnilo, hlavní hrdinka stále putovala. Jenže pak má sestra odjela a já zůstala bez knihy. Nezbývalo než si ji opatřit jinde.
A tak začalo mé zhruba roční období strávené s trilogií Příběh cesty na Sever, obrázkovými knihami bez obrázků. Nešlo mi je totiž číst v kuse, vlastně jsem zvládala přečíst si vždy maximálně pár stránek denně. Knihy mě překvapovaly a dotýkaly se. Mluvily se mnou, obzvlášť když jsem spala. Mám totiž dojem, že moje sny někdy na přečtené obrazy reagovaly, po svém odpovídaly.
Někdy bylo to vzájemné propojení až nečekaně rychlé.
Vybavuji si třeba období, kdy jsem velmi urputně řešila jeden problém a opakovaně se mi zdálo, že jsem kdesi na nádraží při přestupování ztratila kabelu. Večer jsem pak v Příběhu narazila na pasáž, kdy hlavní hrdince ukradnou kabelku, a ve vysvětlivkách (spíš než o standardní vysvětlivky jde o psychologický rozbor některých prvků, symbolů z příběhu) jsem si pak našla: „Ztráta nebo krádež kabelky je obyčejně spojena se ztrátou průkazu totožnosti a signalizuje, že se člověk snaží být někým jiným, než je, že nežije ve shodě se svou skutečnou přirozeností, neví, kdo je. Je to výzva ke změně představy o sobě, k lepšímu sebepoznání." Byla jsem dotčená. Kniha letěla do kouta police. Co si tahle paní Heffernanová vůbec myslí? Kdo to vlastně je? Kde se vlastně vzala a jak došla k tomu, co píše??
Kdo je Jana Heffernanová?
Významná česká psycholožka Jana Heffernanová vystudovala český a anglický jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK, specializovala se na teorii překladu a také na staročeské legendy. V roce 1980 odešla do Spojených států. Při svém pobytu na amerických univerzitách se začala věnovat psychologii, zejména jungovské, a stále více studiu snů.
A o snech mimo jiné říká: „Na snech mne fascinuje mnoho věcí, některé jsem již zmínila: barvy, kouzlo, obrazotvornost v pravém slova smyslu - tj. vytváření smysluplných obrazů. Úžasná úspornost a přitom obdivuhodná výstižnost jejich vyjadřování, jejich dojemná snaha upozornit nás, co je v našem životě hlavní, nejdůležitější, co postrádáme, kde to bereme za špatný konec. Sny odhalují naše falešné představy o životě a hlavně o nás samých. Jsou jako zrcadlo, dávají si práci nám názorně předvést, jak se obvykle chováme, jací jsme doopravdy, ale jak se neznáme. Proto mnoho lidí nemá sny rádo - kritika je vždycky nepříjemná. Jsou hodně o vztazích, ke členům rodiny, partnerům, přátelům, ke všemu živému světu. Existuje spousta moudrých knih, z nichž se člověk může poučit, ale žádné poučení zvenčí nám není tak přesně střiženo na míru jako náš vlastní sen; přesně na naše vlastnosti, pro toto určité období, pro tuto chvíli, pro situaci, v níž se právě nacházíme." A tak jsem za pár dnů knihu zase pokorně vytáhla a uznala, že na jejím výkladu „kabelkových snů" něco je. A pokračovala jsem v dobrodružství, pokračovala jsem v četbě.
Dnes už si z toho omamného množství prostředí, příhod, a setkání se zvířaty, dětmi, lidmi i bytostmi na hranici mezi nimi, vybavuji jen něco. Často si ale vzpomenu třeba na základní motiv - na nutkání hlavní hrdinky jít na sever a hledat zvláštní červený chrám života. Nebo na tísnivý dojem z hrdinčina pobytu v klášterech a naopak na průhledný, harmonický dojem ze závěrečné kapitoly Říše žen. Také mi utkvěly v paměti pasáže, kdy hrdinka neodolala a šla se učit k mocnému kouzelníkovi létat, cenou za to ovšem mělo být zbavení se všech pocitů. Zvláštním darem tohoto kouzelníka byl ale také třeba stroječek na pravdu.
Díky psaní tohoto článku jsem si trilogii Příběh cesty na Sever musela znovu vypůjčit v knihovně, znovu se mi ty pestré obaly míhaly před očima, povalovaly u počítače, na stole a nočním stolku a znovu mi bylo líto, když jsem knihy musela vrátit. Napadalo mě, jak by bylo fajn, mít je na tom nočním stolku napořád. Tak jako tam někdo mívá bibli a před spaním si v ní zalistuje, já bych listovala v Příběhu a ladila se do jazyka snů...
Ukázka z knihy
Dojeli jsme na takovou loučku pěknou, sesedla jsem, dál k němu hovořila, Kůň se poznenáhlu měnil v muže. Tělo měl stále trochu jako kůň, hnědé, krátkou srstí porostlé. Změna mne nepřekvapila, zpočátku jsem si jí ani nevšimla. Místo abychom se projížděli, procházeli jsme se spolu po louce, bylo mi s ním dobře, jako dlouho s nikým. Jízdou i rozmluvou rozjařená, vděčná za porozumění, ve své radosti objala jsem Koně - a v tu chvíli se on stal plně mužem a vášnivě mne objímal. Po srsti ani stopy, jeho kůže byla hladká jako dívčí. Tu teprve uvědomila jsem si, co se stalo, a uskočila jsem.
Muže-koně si překvapeně, rozpačitě prohlížím. Mladík trochu příliš v pase zaoblený, zadek mohutný víc by slušel koni. V podobě lidské přitažlivý nebyl, ale přesto jsem ho milovala jako svého přítele a koně, a on stejnou, ba větší snad láskou - jestli se cítění jeho tak dalo zvát - miloval zas mne.
Divné to byly chvíle na té loučce, plné rozjaření, však také ostychu. Ve velkých rozpacích jsem stála, i když jsem měla velmi ráda svého Koně, jen jako přítele, a ne milence. Zdráhala jsem se ho znovu obejmout.
„Nezlob se na mne, milý Koni," pravím,"však koňská podoba s nohama čtyřma, štíhlýma jak srní, více ti slušela, hříva jak vlasy pyšné krasavice, krásné oči, jež si po mně stáčel, temné a velké, s řasami hustými a dlouhými, ouška, jež vesele stříhala a najevo dávala tvou radost ze života - krátce, v podobě koňské měla jsem tě raději, více se mi líbil tvůj koňský zjev než tahle lidská proměna."
Zesmutněl Kůň, zachmuřil se, až jsem se polekala.
„Nechtěla jsem tě zarmoutit," přistoupila jsem k němu honem, něžně mu shrnovala z čela vlasy hřívě podobné, „však víš, lidská žena s koněm milovat se nemůže, je velký rozdíl mezi člověkem a zvířetem, přehrada mezi námi stojí a bylo by osudné ji překročit."
„To jen ty si myslíš," pravil kůň trochu výsměšně a trochu hořce, „jsi zvyklá si velký rozdíl myslet, vydělovat člověka ze všeho ostatního světa, jako by mezi nás, bytosti živé, jste nepatřili. Pravdu ovšem nemáš a veliký je tvůj omyl, jednou přesvědčíš se o tom sama."
Jana Heffernanová
Tajemství dvou partnerů, nakladatel: Argo, rok vydání: 2008 (2. vydání)
Příběh cesty na sever I., II., III. , nakladatel: Argo, rok vydání: 2006 (1. vydání)
V textu je použita ukázka z knihy Příběh cesty na Sever III. a úryvky z následujících rozhovorů:
http://www.zlutejslon.cz/cesta_tela_02.
http://www.iliteratura.cz/Clanek/25409/heffernanova-jana
Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
