Josef Valenta: Scénologie krajiny. Krajina – cesta ven/dovnitř a zase zpátky
Krajina je scénou, v níž jsme loutkami, ale i scénou, kterou můžeme sami přímo ovlivňovat tím, že se podílíme na jejím realizování. Vnímejme ji tedy jako prostor, který zasahuje do nás a my zasahujeme do něj. Tyto vnější zásahy přírody, do lidských osudů a naopak zásahy lidských rukou do přírody, byly reflektovány z mnoha stran, zachyceny v krásné i odborné literatuře a v neposlední řadě i v příbězích skutečných životů. Zamysleme se však nad tím, jakým způsobem se může krajina, kterou procházíme, otiskovat „dovnitř" člověka. Kniha Josefa Valenty Scénologie krajiny pootevírá čtenáři možnosti, jakým způsobem lze vnímat krajinu a spoluúčastnit se v její scéničnosti nejen svým jednáním, ale i myšlením. Lidským zásahem nemusí být však konkrétní čin. Valenta se sice dotýká i tématu rekultivace zdevastované přírody, ale podstatou knihy je snaha o zachycení nehmotných zásahů, které se autor snaží postihnout skrz jedinečnou dramatičnost krajiny, s níž jsou úzce spojeny emocionální a myšlenkové pochody jedince. Kniha samotná je založena na autorových vlastních zkušenostech a prožitcích, ale neopomíjí ani reflexe odborných textů nebo uměleckých děl. A svou vlastní empirii může do tohoto textu (nebo i do skutečné krajiny) promítnout samozřejmě i sám čtenář.
Cesta z města - nálada v souladu s krajinou
Začneme-li od začátku, kterým se stává chvíle, kdy opouštíme město (přesněji rozumějme obvyklé životní prostředí), na krátký čas odložíme své žití v rutině a jemu podléhající stereotypní myšlenky. Přechod z tohoto prostředí do jiného, zcela odlišného, nazvěme fází „čisté hlavy". Přemísťujeme se prostorem a stereotypní myšlenky vydechujeme z těla spolu s chladným čerstvým vzduchem. Uvolněné místo v hlavě obsazují pocity a asociace, které v nás vyvolává právě krajina.
Když procházíme lesní cestou v etapě přechodu z města, nebo chcete-li ve stupni myšlenkové očisty, vše, co je nám umožněno vidět ve vlastním horizontu, vnímáme jako celek: zvuk, vzduch, barvy. Čím dále prostupujeme přírodním prostorem a vzdalujeme se od prostoru civilního, přibližujeme se k náladě krajiny, v níž můžeme nalézt společnou vlnu s náladou vlastní. Tímto se zbystří smysly a krajinu můžeme prohlédnout „hlouběji", začneme vnímat její jednotlivé aspekty.
Krajina je jako otevřená kniha
Ve chvíli, kdy si začneme uvědomovat, že krajina je kombinací jednotlivých prvků, začínáme v ní „číst". Podobně jako u čtení literárního, nelze se ani v krajinném čtení snažit o hledání toho správného, tedy jediného čtení. Krajina je pro nás knihou, v níž čteme, a zároveň brýlemi, jež jsou nástrojem ke čtení této knihy. Vybízí nás k takovému způsobu vnímání sama krajina nebo jde v prvé řadě o to, co jsme si s sebou do lesa v sobě přinesli sami? Můžeme se v ní dočíst pouze to, co je zároveň napsáno v nás. Krajina nás může dojmout, naplnit radostí z krásna i znepokojovat svou dramatickou atmosférou. Krajinná scenérie v sobě má určité předpoklady, jakým způsobem, jak intenzivně na nás bude působit, ovšem stejně tak záleží na subjektivním existenciálním stavu jedince.
Krajina je partnerem, se kterým můžeme vést zvláštní dialog. Podle Valenty krajina sice nejedná, ale člověka může přimět k jednání, protože krajinou vzbuzený počitek se může přetavit v rámci vnitřních pochodů v další impulzy vyvolávající určité dění. Autorova paralela divadla a krajiny, která je rámcem celé knihy, je velmi výstižná, chceme-li skrz přírodu nahlížet do sebe a dobrat se přes poznání okolí k poznání sebe samého. Scéna krajiny je kulisou pro herectví našich osobností. Autor zdůrazňuje, že krajina se nechová, krajina nejedná, krajina jednoduše je. A my jsme pouze jednou z mnoha součástí její scény.
Návrat domů - duchovní očista
Způsob vnímání prostoru, jímž procházíme, jsme nazvali čtením. Toto slovo asi nejpřesněji vystihuje význam činnosti, při níž používáme svůj „vnitřní zrak". Tak se alespoň na pár chvil můžeme nechat inspirovat vyvolanými pocity, a podívat se směrem, kterým se za obvyklých okolností nevydáváme. A příště tím směrem třeba i jít. Právě otevření vnitřního zraku je tím, co vytváří pocity určité znovuzrozenosti a nové energie v žilách, které po návratu z Divočiny do Civilizace pociťujeme.
Josef Valenta. Scénologie krajiny. Praha: Nakladatelství KANT - Karel Kerlický, 2008.
Kateřina Malá
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.