Se šarmem šeltie. Shetlandský ovčák (ne)kritickýma očima chovatelky
"Jéé, malá Lassie!" - Tak takové spontánní výkřiky jsou součástí mého života od doby, co jsem si pořídila psa. Není to, zdá se, ledajaký pes, je to šeltie neboli shetlandský ovčák - nepejskaři, které potkávám, též nazývaný "krásné štěňátko gólie", "malá liška" či "nádherný voříšek". Je to pes, který kudy chodí, všude okouzluje a šíří slávu svého plemene, ne neznámého, ale ne zase příliš hojného v našich luzích, hájích - a městských džunglích.
Ó ano, trpím jako každý nesoudný pejskař představou, že právě ten můj čtvernožec je nejlepší pes v galaxii, a když potkám jiného milovníka šeltií, pociťuji s ním okamžitou spřízněnost, jako by nás spojovalo to, že my "víme", my jsme ti, kdo "prozřeli" a"pochopili", která ze všech ras je ta nej. Stává se, že ke mně na refýži po krátkém váhání přistoupí cizí člověk - právě jako šeltie je zpravidla sympatického zjevu a nesmělého vystupování - aby mi takřka se slzou dojetí v oku pohnutě svěřil, že on i celá jeho rodina šeltie zbožňují, nyní už mají třetí v pořadí a že ta moje je moc krásná fenka.
Je to zvláštní. Nevím, jestli to zažívají i majitelé jiných psích plemen. Asi ano.
Jako dítě jsem si přála psa - a od chvíle, kdy jsme si koupili atlas psů, jsem toužila po šeltii. Co šeltii mám, zjistila jsem, že i několik mých známých se v dětském věku při listování atlasem psích plemen zamilovalo právě do šeltie. "A co na tom? Vždyť se na ni podívej, takový pes se musí každému děcku líbit," děl můj přítel, milovník takzvaných "pořádných" velkých psů, který k té mé malé šeltii přišel jako slepý k houslím, ale i jeho si získává. (Někdy se bavím představou, jak si ti dva spolu spiklenecky povídají, když nejsem doma).
Dobrá, a co je to šeltií kouzlo, které tam prokazatelně JE, naživo i na obrázku v knížce?
Okouzlující, ostražitá, oddaná
Šeltie, alespoň ta moje, ačkoli je přátelská a společenská, nikdy neztrácí určitou důstojnost. I loudit umí důstojně, s grácií. Sedí a hledí, neslintá, nežadoní, jen sedí a čeká, ne chtivě, ne neslušně - zkrátka důstojně. Jak nedávno pravila moje kamarádka pozorujíc mého miláčka, jak si takhle říká o sousto: "Kdybych nevěděla, jak se ten pes jmenuje, tipla bych, že třeba Lady." Ano, je to Lady - i lady. A povahou je stejně jako zbarvením srsti zlatá.
Kdybych měla šeltii charakterizovat jedním adjektivem, řekla bych jednoduše, že je milá. Milý je její sladký výraz a je milá ve smyslu neproblematická. Nedovedu si představit, že bych měla jack-russlovsky hyperaktivního lumpa, který chvíli nepostojí, je jako na pérkách a jeho teriérovské dominantní "machrování" je třeba krotit.
Když Lady pozoruju, jak jde zkoumat něco nového, opatrně, ale zvědavě, míhají se mi na pozadí mysli desetitisíce let evoluce - vždyť polarita opatrnosti a zvídavosti je to, co nám všem umožňuje jít vývojem vpřed. Neustálé pnutí mezi zvědavostí a ostražitostí je esencí šeltií nátury.
Kdosi mi řekl, že ta moje šeltie je pes pro starou babičku a že by z ní měl deprese. Asi proto, že není ke každému retrívrovsky kamarádská, není to žádné permanentně rozjásané telátko, které chce na každého nadšeně skákat. Když lidi nezná, nedělá jí zrovna dobře být objektem, po němž všichni natahují ruce ve snaze ho podrbat za ušima. Chce svůj čas. A ačkoli miluje svoji lidskou smečku a má ji ráda pohromadě, je to spíš pes jednoho člověka.
Liška podšitá aneb slečna Marplová v psím přestrojení
Zdá se vám, že je šeltie spíše taková hraběnka zakletá do psí podoby? Když ustrnete v domnění, že je to aristokratka, dáma na úrovni, připomene vám, že je pes - se vším, co k tomu patří. Ta naše se například s větší a větší oblibou v něčem válí. Třeba v hnoji. Také se nedávno ukázalo, že ta submisivní slušňačka je schopná ukrást trampům u ohýnku kus salámu. A ještě si lup štěkáním bránit ("Měli jste si salám líp hlídat, teď je můj!" domýšlela jsem si do slov její obhajobu).
Šeltička se také dovede tvářit jako jelimánek, který neumí do pěti napočítat. Například mně se Lady snažila "namluvit", že neumí "Lehni". A dobu se jí to dařilo, než jsem zjistila, že ten nevinný roztomilý výraz není v rozporu s jistou vyčuraností. Svou vůli prosazuje právě takovýmto nechápáním, naznačováním, eventuálně trpělivým očekáváním, že veci půjdou podle ní. Někam jdeme, Lady, poslušná a inteligentní, jde na volno. V půlce naší ulice však zjistím, že mě nenásleduje, že stále stojí na prvním rozcestí a potměšile se USMÍVÁ (pokud jsi, čtenáři, který takovéto pseudovýklady psího chování nemusíš, zázrakem dočetl až sem, zlom nade mnou hůl, ano, je to marné, je to marné...). Stojí a čeká, chce říct: "Víš, já myslela, že půjdeme jinudy," a tváří se snad dokonce shovívavě, že mi tak dlouho trvalo se zastavit a pochopit její přání. I když spěcháte a měli bystě chuť jí spíš vzít přes zadek vodítkem (což se obzvlášť v případě šeltií krajně nedoporučuje a já to samozřejmě nedělám), musíte se stejně smát, protože ten pes je ve svém počínání, tak uhlazeném a decentním, prostě... milý. Možná to je to šeltií kouzlo: mix slušnosti a noblesní psí "civilizovanosti" - a živelného, zdravého uličnictví.
Někdy mi Lady připomíná moji oblíbenou slečnu Marplovou. Ta vypadá jako neškodná stařenka, ale všechno sleduje a nic jí neunikne, přitom ve své slídivé všetečnosti neztrácí glanc. Šeltie je jako dáma zběhlá v etiketě, s dvěma řadami perel na krku, která si ale umí, když na to přijde, dát u baru panáka na stojáka a říct řádně peprné slovo, které sedne.
Autor: Hana Kačerová
