Kult mládí - jde jen o vzhled?
Znáte ten zvláštní pocit, kdy se jednoho rána probudíte, zadíváte se do neznámé tváře v zrcadle a řeknete si, co za paní (pána) se to na mě dívá? Ztrhané rysy ve tváři, kruhy pod očima, svěšené koutky, vyhaslé oči a k tomu se cítíte děsně. V hlavě proběhne otázka: co se to se mnou stalo?
Ano, každému z nás běží čas stejně, ale proč někdo vypadá dlouho mladistvě a je plný života a někdo ne? A je to jen o vzhledu, vráskách, nebo se ve tváři odráží i to, jak naplněně žijeme svůj život?
Pokud se rozhodneme něco udělat se svým vzhledem, můžeme se vrhnout různými směry. Například v pořadu „O pár let mladší“ šlo vždy o radikální proměnu zevnějšku s pomocí různých odborníků. Líčení, úprava vlasů, plastická chirurgie, stomatolog, atd. Rozdíl mezi „před“ a „po“ byl obrovský.
Výhody dnešní doby
Dnešní doba nám tuhle možnost nabízí. Mně se ale neustále vkrádá otázka, jak tito lidé žijí dnes? Jak se popasovali se svoji proměnou zevnějšku? Co jejich „vnitřek“, jak se asi cítí? Jsou z proměny stále nadšení? Nebo vystřídalo počáteční euforii zjištění, že je něco ještě jinak a k naplněnému životu to nestačí? Sice mají novou „fasádu“ ale jejich staré zvyky a vzorce chování jim znemožňují vnitřní proměnu, a tím se dostávají stále do nápadně podobných životních situací, které jim nevyhovují. Možná propadají depresím, že je něco špatně?
Ale co když je „jen“ potřeba zabývat se nejen vnější proměnou, ale i tou vnitřní. Pokud se zabýváme jen tou vnější, nemusí se dostavit pocit spokojenosti. Mimochodem delší dobu pozoruji, že vnitřní sklíčenost může souviset s dlouhodobým nenaplňováním svých skutečných potřeb a že se to odráží ve tváři. Člověk jakoby vyhasne.
Naplněné sny nebo promarněné šance?
Zamýšlím se nad kultem mládí, který na nás útočí ze všech stran. Co ještě jiného je tak lákavého na tomhle životním období, než vzhled bez vrásek? Napadá mě, že v tomhle období je člověk plný snů a plánů a chuti za nimi jít. Jak jdeme postupně životem, tak se nám některé sny nepodaří uskutečnit.
Necháme se „semlít“ a ztrácíme motivaci jít za svým. A tak se po opakovaných nezdarech uzavřeme do sebe, svěsíme ramena a rezignujeme. Ale co když to je právě ten problém, co když náš sen je ten pro nás opravdu správný, ale kroky, které děláme, prostě k našemu cíli nevedou? Co když jsem už kousek od cíle, jen je potřeba se nevzdat, neupadat do sebelítosti a zase zvednout hlavu a objevovat, jak se dostaneme tam, kam potřebujeme.
Možná že cestou k „mladistvému“ vzhledu krom všech zkrašlovacích procedur je také to, že si dovolíme být sami sebou a s chutí budeme žít svůj život.
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.