Je dobrý rodič ten, který plní představy a přání svého dítěte?

Kdo má děti, určitě se čas od času zabývá tím, jak být dobrým rodičem, jak děti co nejlépe připravit na život, jak jim předat to, co jim pak život usnadní. Nedávno jedna moje představa o tom, co je pro dítě nejlepší, vzala za své.

Moje děti po mně (jako po každém rodiči) každou chvíli něco chtějí – mami, můžeš mi koupit…, půjdeme…, chtěla bych… hraj si se mnou…atd.  Jelikož mi na mých dětech záleží a moc si přeju, aby byly šťastné a spokojené, snažila jsem se jim co nejvíc jejich přání a představ vyplnit. Myslela jsem si, že čím častěji budou věci podle jejich představ, tím budou šťastnějšími dětmi. A kdo má šťastné dětství, má přeci dobrý základ pro svůj dospělácký život. Ale také mě snaha jim vyhovět leckdy přinášela pořádné potíže a leckdy jsem se zapotila (zvlášť ve chvílích, kdy každé z mých dětí chtělo něco jiného ve stejný čas, sakra jak to udělat?! ).

Mezi dvěma ohni

Na jednu stranu jsem se snažila vyjít jim co nejvíc vstříc a na stranu druhou tu byly reálné možnosti a limity: časový rámec (třeba jsme někam museli, a tak hřiště muselo počkat), finanční (nemůžeme dětem koupit všechno, co by si přály) nebo se mi prostě často to, co po mě chtěly, dělat nechtělo (třeba si hrát s panenkami). A tak jsem občas měla pocit, že jsem natahovaná na skřipec mezi snahou vyhovět a reálnými možnostmi. A leckdy s jazykem na vestě nezvládám, a navíc nakonec to přesně podle jejich představ nešlo, takže jsem v závěru ještě místo nadšení sklidila nespokojené brblání. Upřímně vzato, moje děti mé snahy jim vyjít vstříc občas docela pěkně zneužívaly a já byla matka na roztrhání.

Nedávno mi ale došlo, že pokud je mojí snahou připravit své děti na život co nejlíp, snahou vyhovět maximu jejich představ pro ně dělám vlastně to nehorší, co můžu. Učím je totiž něco, co pak v životě neplatí – upřímně řečeno, jak často jsou věci podle našich představ? Kolikrát se musíme přizpůsobit a změnit plán nebo to, co chceme, vůbec nevyjde? Nevím, jak vy, ale mně se to stává často. Takže vlastně místo přípravy na život vytvářím dětem jakousi vypolštářovanou realitu, ve které jim slibuju, že až vyrostou, budou jim lítat pečení holby do úst, věci jsou tak, jak si člověk vymyslí, a v představách vymaluje - že tak to v životě chodí.  

Příprava na život

Jenomže ono to tak není! Tohle poznání mě hodně osvobodilo.  Došlo mi, že je úplně v pořádku, když to podle jejich představ není, přestala jsem mít výčitky, když je odmítnu a řeknu, že za chvíli (nebo taky vůbec) bude to, co si přejí. Přestala jsem se cítit jako špatná matka.  Samozřejmě, když to jde a já chci, tak jim vyhovím, ale nesnažím se o nemožné a za každou cenu. A to vše teď navíc s pocitem, že jim rozhodně nijak neškodím, protože taková je jejich současná i budoucí realita.

Možná pro někoho banalita, ale pro mě důležité poznání, že připravit dítě pro život je něco trochu jiného, než jsem si myslela. Že v tom reálném, opravdovém životě je důležité být naopak připraven na to, že věci nejdou podle mých představ a já se místo trvání na svém potřebuju naučit přizpůsobit se a naučit se, co s tím.  A to je to, co chci své děti naučit místo přípravy na pohádkově vymalovaný svět, kde stačí dupnout nožičkou a vše je tak, jak si přejí. Protože takový svět skutečně není ten, ve kterém žijí. 

Foto: Pro ženy.cz

Autor: Anita Michajluková

Facebook Vybrali SME Linkuj Google