Motivujeme své děti k tomu, aby je bavilo žít?
Nedávno jsem se při poslechu jednoho rozhlasového pořadu pozastavila nad dotazem posluchačky, jestli její 16tiletý syn nemůže trpět „syndromem vyhoření". Prý ho nic nebaví, do ničeho se mu nechce. Pokud vím, syndrom vyhoření je stav postihující lidi, kteří se dlouhou dobu - několik let - věnují jednomu povolání. Typickým příkladem jsou učitelé s mnohaletou praxí.
I panu doktorovi, který na dotazy posluchačů odpovídal, přišla otázka jako úsměvná a syndrom vyhoření vyloučil jako možný problém. A tak mě napadá, jak jsme v naší době pohodlní a rozmazlení, protože bychom chtěli všechny naše problémy svést na nemoc či psychickou poruchu.
Nejsem ani psycholog, ani doktor, ale mám čtyři - dnes již trochu odrostlé - děti. Vím, kolik času jsem jim musela věnovat, a i dnes, kdybych je nechala, většinu času by strávily před obrazovkou televize či počítače. Zvlášť ten nejmladší, třináctiletý. Ano - je to pohodlné. Děti se zaberou do her nebo prohlížení nejrůznějších stránek a já si vlastně můžu dělat, co chci.
Dítě se potřebuje naučit zodpovědnosti
Ale co se děti naučí tím, že nemají žádné povinnosti a všechno za ně udělá maminka? Uklízením hraček a oblečení počínaje a pomocí v domácnosti konče. Jak potom můžeme po našem náctiletém chtít, aby byl hodný, pracovitý a ochotný pomáhat, a aby věděl, co chce a co by ho mohlo bavit, když jsme ho to nenaučili odmalička? A pak slyšíme ze všech stran, jak je ta dnešní generace hrozná a že za našich mladých let to bylo jiné. Mimochodem - nebylo. Starší měli vždy výhrady k chování těch mladých, jako by zapomněli, jaké vylomeniny tropili v mládí sami. Vždy znovu mi to potvrdí vyprávění především mužské části příbuzenstva.
A tak nakonec chceme náš nedostatek času či ochoty přehodit jako horký brambor na pány doktory. Co kdybychom si vzali raději příklad z dob svého mládí? Většina z nás měla v dětství určité povinnosti, které jsme - i když většinou neradi - museli udělat. Dejme dětem práci a úkoly, u kterých musí nejen přemýšlet, ale také se hýbat. A trvejme na jejich splnění. Zdá se to jako nepopulární a někdy i obtížně proveditelné, ale naše děti nám za to jednou, až budou dospělé, poděkují. Zatím se sice vděku možná nedočkáme, ale zato určitě nebudeme muset přemýšlet, jestli náš pubertální potomek netrpí syndromem vyhoření.
Slovníček pojmů
Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav, jenž často postihuje ty, kteří profesně neustále přicházejí do styku s lidmi, například zdravotníci, sociální pracovníci, poradci, učitelé apod. Je charakteristický tím, že se dotyčný celkově necítí dobře a je emocionálně, duševně i tělesně vyčerpaný.
Příznaky syndromu vyhoření
Proces, jehož vyvrcholením je syndrom vyhoření, většinou trvá řadu měsíců až let. Probíhá v několika, různě dlouhých fázích:
nadšení: člověk má vysoké ideály, pracuje s nadšením a ve všem se angažuje
stagnace: ideály se mu nedaří realizovat, proto se jich vzdává, a požadavky druhých jej začínají obtěžovat
frustrace: klienty vnímá negativně a práce mu přináší jen zklamaní
apatie: mezi ním a klientem zavládne nepřátelství, vyhýbá se debatám s kolegy a jakýmkoliv aktivitám
syndrom vyhoření: stadium úplného vyčerpání, kdy postrádá smysl práce i života, stává se cynickým, odcizuje se a očividně chřadne (zdroj internet)
Růžena Lepšová
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.