Jak studenty motivovat k učení
26.11.2010 | autor: Redakce PŽ
Když jsem učila na klasické střední škole, často jsem se setkávala u studentů s tím, že není v jejich moci naučit se něco, co jim nejde. Obvyklé výmluvy pak byly, že na to nemají buňky, že jim to nikdy nešlo nebo že to prostě nechápou. Napsala jsem výmluvy, ale jde skutečně o výmluvu, jak se vyhnout tomu, co je nepříjemné, nebo je to pravda? Překvapovalo mě, že i při úvodu k novému tématu, u kterého bylo jasné, že o něm nic nevědí, studenti rezignovali na to, aby se v látce vyznali. Ještě dřív, než zjistili, o co vůbec jde. Zpočátku jsem si myslela, že jde z jejich strany opravdu spíše o neochotu a nezájem. Nicméně jsem hledala různé způsoby a přístupy, jak jim přiblížit danou látku.
Skutečná bezmoc nebo pouhá rezignace?
Během tohoto hledání jsem postupně přicházela na to, že za tím nezájmem je často schovaná bezmoc, neschopnost a nemožnost překonat některé překážky v procesu učení. Navíc to byla bezmoc, které sami studenti uvěřili. Bohužel s podporou společnosti, která jakoukoli odchylku od normálu prohlásí za dysfunkci, čímž podle mého názoru oficiálně vytvoří překážku v procesu učení, kterou nelze překonat.
Jak už jsem napsala, rozhodla jsem se, že nepřijmu standardní přístup k toleranci bezmoci a hledala jsem jiné způsoby. Ty zde ale nechci popisovat, spíše chci vystihnout postřehy ve změně chování studentů, které mě podpořily hledat dál. Velkým rozporem ve většině případů bylo, že to, co o sobě studenti prohlašovali, například že jim daná látka nikdy nešla, neodpovídalo tomu, čeho byli ve skutečnosti schopni.
Nejde o to "co", jde o to "jak"
Někdy nebyla problémem ani tak látka samotná, jako přístup, který studenti volili. Když jsme změnili podmínky, za kterých se učili nové látce, měli pak nakonec radost, že to, co se jim dlouhou dobu nedařilo překonat, se jim povedlo. Zajímavou zpětnou vazbou po několika měsících pro mě bylo, když mi říkali, že si sice nepamatují přesně látku, kterou jsme probírali, ale způsob, jak jsme se ji učili. Záleží na každém učiteli, jaké má hodnoty a co je podle něho důležité předat studentům. Pro mě bylo podstatné, že zahlédli možnost, jak se učit jinak, než byli zvyklí, a to i věcem, o kterých byli přesvědčeni, že jim nejdou.
Všimla jsem si také, že měli studenti často mylnou představu o tom, v čem vlastně spočívá jejich problém.
Pracovala jsem se studentkou, která propadala z cizího jazyka a byla přesvědčená, že jí nikdy nepůjde, a proto ji ani nebavil. Během naší spolupráce jsem zjistila, že problém byl spíše v trémě během zkoušení. I přesto, že danou látku uměla, v situaci, kdy byla hodnocena učitelem, měla takovou trému, že její výkon nebyl dostačující. Velkou roli zde pak sehrála ochota přijmout myšlenku, že skutečnost může být jiná, než si myslela, a že je schopná naučit se to, co potřebuje.
Mgr. Jana Janáková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.