Stres - akutní problém dnešní doby. Jak ho zvládnout?
Stres je pojem, který není třeba nikomu představovat. Každý známe ten pocit, kdy nám na čele vyrazí ledový pot a stáhne se nám hrdlo tak, že nemůžeme téměř ani mluvit, a když už ze sebe něco vysoukáme, třese se nám hlas, koktáme a často si připadáme, jako bychom neuměli ani do pěti napočítat. Co s tím?
Stres je stav, kdy je organismus vystavený mimořádným podmínkám, které ho potenciálně mohou ohrozit. Při stresu se aktivují obranné mechanismy, které mají za cíl zachování rovnováhy a zabránění poškození nebo smrti organismu. Jak je tedy možné, že se tyto důležité mechanismy, které měly zajistit naše přežití, staly břemenem dnešní doby? Jak je možné, že něco tak důležitého by většina z nás ze svého života nejraději vyškrtla? Jedním z problémů může být samotná kvalifikace nebezpečí.
Stres jako biologicky naprogramovaná reakce
Pokud se ocitneme tváří v tvář divoké šelmě, jedoucímu autu nebo požáru, pak je stres skutečně namístě. Situace je nebezpečná a my musíme vyvinout maximální možné úsilí k tomu, abychom ze situace unikli. Při stresové reakci organismu dojde k zvýšenému prokrvení svalů a naopak se odvádí krev např. z trávicího ústrojí. Dochází k uvolnění energetických zásob, aby tělo mohlo podat zvýšený výkon a utéct. Po vymizení nebezpečí se tělo dostává zpět do původního stavu. Aby však byla nastolena rovnováha, je nutná regenerace. Stejná biologická reakce se pak spouští i v případě, že je člověk vystaven psychickému tlaku, tedy situaci, kterou sám vědomě čí podvědomě považuje za nebezpečnou.
Záleží na tom, co označíme jako nebezpečí
To, co je pro nás nebezpečné, každý posuzuje individuálně, a to podle svých vlastních zkušeností. Problém je v tom, že často si jako nebezpečnou ve své představě o fungování světa označíme situaci, která ve skutečnosti nebezpečná není. Například jako malé dítě pozoruji své rodiče a slyším, že mamka řekla taťkovi, že se jí na jeho chování něco nelíbí, a rodiče se začnou hádat. Jako dítě se cítím v nebezpečí, protože rodiče jsou mou jistotou. V své představě o tom, jak funguje svět, si pak snadno vytvořím spojení, že říkat druhému, že se mi něco nelíbí, je nebezpečné. Když se pak třeba již v dospělosti dostanu do situace, kdy je třeba otevřít konflikt, moje tělo začne na toto „nebezpečí" reagovat, jako by nebezpečí reálné skutečně bylo.
Takový stres může přetrvávat i dlouhodobě. Nedávno jsem pracovala s jednou klientkou, která byla silně stresovaná, když měla jít na rodičovskou schůzku. Přestože k takovému stresu nebyl „rozumný" důvod, protože její dcera se učila velmi dobře a neměla žádné kázeňské problémy, staly se pro ni třídní schůzky doslova noční můrou. Když jsme společně hledaly příčinu problému, dostaly jsme se až k situaci, kdy ona sama chodila do školy a bála se přísné paní učitelky. Tento stres v ní přetrval dlouhá léta, a když měla jít na rodičovskou schůzku, tak jakoby se změnila v malé, školou povinné dítě, a byla doslova vyděšená, co ji ve škole čeká. Sami učitelé pak mají zkušenost i s takovými rodiči, kteří si své dávno minulé křivdy a stresy školních let vyrovnávají právě v dospělosti a snaží se to učitelům svých dětí patřičně "nandat".
Vždy hledejte pravou příčinu!
Často se také může stát, že stresor příliš zobecníme. Jako dítě například chodíme na pravidelné návštěvy k babičce, jenže cestou z návštěvy je v autě vždy dusno a většinou se rodiče pohádají, protože babičce odkývali něco, s čím teď sami nejsou ztotožnění, a hází vinu jeden na druhého. Z takové situace si mohu udělat závěr, že návštěvy u babičky a třeba i u všech příbuzných jsou nebezpečné a může se stát, že mě třeba začne bolet žaludek, jen si na návštěvu u babičky vzpomenu. Přitom nebezpečná nemusí být babička, ale to, jak se rodiče s rozdílnými názory babičky vypořádávají.
Avšak tam, kde není nebezpečí, není ani možnost úniku a následné relaxace. Tělo tak zůstává v napětí a s každou další podobnou situací se jeho stav zhoršuje, stres přechází do chronického stadia a původně užitečné mechanismy začínají tělu škodit. Často proto může pomoci podívat se na skutečný důvod strachu a co nejpřesněji pojmenovat, z čeho vlastně mám stres. Někdy nemusí být snadné řešení najít a člověku samotnému se nehledá snadno. Může mu však například pomoci konzultace s odborníkem.
Jediné obecně platné a správné řešení neexistuje
Problémem může být také to, že očekáváme, že stresová situace má jediné správné řešení, a snažíme se jej najít. Avšak jediné správné řešení neexistuje! Toto mějte vždy na paměti. Život není školní test, kdy zakroužkováním A, B, C nebo D odpovíme jedinou správnou odpověď. Každý z nás je jedinečný a co je pro jednoho skvělé řešení, nemusí jinému vyhovovat třeba proto, že každý máme jiný cíl, nebo proto, že máme jiné schopnosti, a to, co pro jednoho bude nejsnadnější cesta, může být pro druhého neřešitelný problém.
Důležité tedy je nehledat obecně správné řešení, ale řešení, které v dané situaci bude nejlépe vyhovovat právě mě. Jsem to totiž já, kdo ponese důsledky svých reakcí a kdo se bude muset vyrovnávat s tím, když řešení nebude optimální. Nečekám-li sám od sebe, že se rozhodnu univerzálně správně, často se pocit nepříjemného tlaku zredukuje, nebo dokonce zcela zmizí, a já tak situaci mohu začít řešit bez stresu.
Milena Zachrdlová (více o ní zde)
Foto: 1000rad.pl
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.