Zahrada v červenci. Cizokrajné rostliny na naší zahrádce?
„Chceš-li být šťastný jeden den, opij se.
Chceš-li být šťastný jeden rok, ožeň se.
Chceš-li být šťastný celý život - staň se zahradníkem."
Když se nás někdo zeptá, proč se ve volném čase věnujeme zrovna zahradničení, odpovíme, že nás to baví. Kéž by každého něco bavilo a kéž by se tomu mohl alespoň občas věnovat. Často následuje otázka, co nás na tom baví - a tam už se mohou odpovědi lišit. Baví nás trocha té fyzické práce; baví nás krása jednotlivých květin i květinových kompozic; těší nás, že si můžeme sklidit vlastní ovoce; že máme kde posedět u ohně s přáteli; líbí se nám, že poskytujeme azyl pro pár tvorečků a přispíváme k péči o krajinu. Ale hlavně nás baví, že něco tvoříme a přetváříme.
Zahrada nikdy není hotová a předkládá nám stále nové výzvy - postavit posezení s krbem; sestavit záhon, který bude v každém měsíci potěšení pro oko; vyšlechtit ještě hezčí květinu či vypěstovat ještě chutnější zeleninu.
U něčeho vidíme výsledky své práce hned, u něčeho až za pár let a něco dozraje až pro naše děti. Něco roste do krásy, něco je v plné síle a plodnosti a něco už stárne. Správná zahrada spojuje minulost, přítomnost i budoucnost.
Zahrada - pro dnešek i pro budoucnost
Rostliny jsou nesmírně odvážné. Kam je březové semínko zaváto, tam se snaží vyrůst v břízu - co na tom, že mnoho břízek zajde - živoucí stromky na rozbořených zdech mávají větvemi na znamení vítězství. Ostatní semínka se o to aspoň pokusila - je sice lepší vyhrát, než se jenom zúčastnit, ale účast je nutnou podmínkou vítězství. Když vytahujete z hlíny plevel, musíte žasnout nad jeho houževnatostí a vytrvalostí. Může nám to být inspirací.
V červenci opouštíme svou zahrádku a odjíždíme na dovolenou. Musíme se spolehnout na to, že naši ochotní bližní nezapomenou zalít naše kvetoucí truhlíky a že to zahrádka vydrží i bez nás. Když v místě našeho pobytu neprší a na naši zahrádku prší (ale zase ne moc), můžeme se soustředit i na jiné věci. Dovolená umožňuje navštívit mnohá inspirující místa - botanické zahrady, zámecké parky, arboreta, exotické skleníky, zahrady slavných osobností a nakonec i volnou přírodu. Ovšem držíme svou vášeň na uzdě a nesnažíme se přesadit cizí rostliny do vlastní zahrádky (ne jako Čapkův hrdina v povídce Modrá chryzantéma: "Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky."). Když už naše srdce zmírá touhou po nějaké zajímavé odnoži, pokusíme se najít majitele a uplatit ho či uprosit. Nikdy nesbíráme chráněné rostliny a naopak neobohacujeme stávající rostlinná společenstva o nové, byť sebekrásnější, druhy. Experimenty se sesazováním květin z celého světa si necháme na zahrádku.
Nové přírůstky naší zahrádky - jak se o ně starat?
Pokud se ale nového přírůstku do zahrádky domůžeme legálně, nebojme se přesazení v květu - rostliny můžeme přesazovat i tehdy - jen je s nimi více práce. Urýpnuté rostlině ostříháme květy, zmenšíme plochu listů (a tedy i výpar), naopak kořenový bal se snažíme poškodit co nejméně. Rostlinku transportujeme ideálně v kyblíčku s trochou vody, výsadbu zbytečně neoddalujeme a po zasazení dbáme na pravidelnou zálivku. Pokud si bereme semínka neznámé exotické rostliny, nezapomeňme si ji vyfotit či nakreslit, ať se pak snadněji určuje (a ať pak víme, jak se o ni máme starat).
Máme rádi věci známé, neznámého se bojíme. Proto cestou od strachu a nedůvěry k náklonnosti a lásce je znalost. Ujišťuji vás, že k dobře známé, pochopené a prozkoumané věci nemůžete cítit nenávist a mít z ní strach. Chráníme to, co je nám drahé, a drahé je nám to, co je nám důvěrně známé. Znalost nejenže usnadňuje náklonnost, ale umožňuje i účelnou a účinnou ochranu. Proto nejdřív poznávejme a potom až chraňme, protože budeme vědět proč a - což je stejně důležité - jak.
Loučím se úryvkem z výborné knihy Iva Krause: Dějiny evropských objevů a vynálezů, ve kterém se mluví o sbírce dopisů Gaia Plinia Mladšího z let 98-108:
„Zajímavé a věrohodné jsou i další Pliniovy dopisy. V jednom z nich se zamýšlí nad lidskou posedlostí poznávat věci vzdálené, zatímco na ty blízké zapomínáme. „Vydáváme se na cesty a plavíme se přes moře, abychom poznali různé věci, ale máme-li je před očima, nedbáme o ně, buď že už to tak zařídila příroda, že se nestaráme o věci blízké, anebo že touha po všem opadá, když je to na dosah ruky, anebo že odkládáme vidět něco, co je možné vidět, kdykoli se nám zachce, protože si říkáme, že to uvidíme ještě často."
Tak ať nám něco neuteče, ať už jsme kdekoliv.
Anna Ogrocká (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
