Mark Haddon – Problémové partie
4.2.2011 | autor: Redakce PŽ
Problémové partie (v originálu A Spot of Brother, vydáno v roce 2006) jsou pro mě nejlepší knihou loňského roku. Čtivý, zneklidňující příběh o všedních, komických, smutných až děsivých věcech, u kterého jsem několikrát vyprskla hlasitě smíchy, mě prostě nadchl. Že to nejde dohromady? Jenže anglickému spisovateli Marku Haddonovi jde dát dohromady spousty věcí. Spousty překvapujících věcí.Tak třeba ve svém asi nejslavnějším románu z roku 2003 Podivný případ se psem (v češtině vyšel v roce 2004) dal dohromady patnáctiletého autistického kluka, který nerozumí pocitům, ale je geniální matematik a obdivovatel Sherlocka Holmese, se zavražděným psem a manželskou krizí rodičů. Vyšel z toho opravdu výjimečný příběh a jedna z nejúspěšnějších britských knih dekády, ověnčená množstvím literárních cen. Mark Haddon (+1962), jinak také uznávaný scenárista, ilustrátor a autor knížek pro děti, toho totiž ví docela dost o autismu, rodičích, dětech, vztazích, o osamělosti. Prostě o lidech. A umí to napsat jako málokdo.
Co se zdá být problémovými partiemi
Problémové partie je kniha, která se dá číst mnoha způsoby, jak už ostatně naznačuje název. Je problémovou partií nastávající ženich Ray? Nebo jsou těmi problémovými partiemi jistá místa na těle otce rodiny Georga Halla? Je to zkrátka satira napsaná ve svižném stylu se skoro filmovými střihy. Ale také je to působivá studie odcizených vztahů v jedné rodině. A také je to příběh o tom, jak jeden muž pozvolna přichází o rozum, aby o něj nakonec snad přece jen nepřišel.
Hlavními hrdiny jsou členové rodiny Hallových. Anotace nakladatele zní: „Čerstvý důchodce George, jeho žena Jean a jejich dvě dospělé děti - Katie a Jamie - jsou obyčejná anglická rodina, jejíž členové si život komplikují tak, jako se to obvykle dělává. George trpí utkvělou představou, že má rakovinu. Jean má milence. Rozvedená maminka Katie má pochybnosti o svém snoubenci. Homosexuál Jamie má trable s přítelem. Rozbuškou rodinného pekla se stane Katiina nadcházející svatba, kterou zbytek rodiny od začátku mlčky neschvaluje. Mark Haddon tentokrát vtipně popisuje, jaké to je, když se jeden poklidný, nevelký středostavovský vesmír během pár dní několikrát otočí vzhůru nohama."
Tolik k ději. Pro mě je ale tahle knížka fascinující také tím, jak je napsaná. Takže jak? (Kromě toho, že skvěle...) Každou kapitolu Mark Haddon vypráví z pohledu jednoho ze čtyř aktérů a čtenář má tedy možnost problémy vidět ze všech úhlů. Příběhu to zvyšuje napětí, těkavý rytmus, který ho přenáší tu do bytu Katie, tu do práce Jamieho nebo do domu Hallových, graduje v závěrečné situaci svatební slavnosti.
Smát se je možné kdykoli
I v hodně neobvyklých okamžicích dokáže Haddon donutit čtenáře k úsměvu. (Párkrát jsem si vzpomněla na svůj oblíbený film Čtyři svatby a jeden pohřeb.) Někdy se mu to podaří absurdním postřehem v nevhodnou situaci, jindy drobností, kterou odpozoroval snad přímo u nás doma, anebo třeba vtipným demaskováním nějakého klišé...
„Dovolená je prý čtvrtá nejstresovější věc, co můžeš zažít," řekla Katie. „Po smrti partnera a změně místa. A stěhování. Jestli se dobře pamatuju."
„Čtvrtá? Řekl Ray s pohledem upřeným na vodu. „A co když ti umře dítě?"
„Dobře. Tak třeba ne čtvrtá."
„Když ti umře žena. Narodí se ti postižený dítě," vypočítával Ray.
„Smrtelná nemoc," dodala Katie. „Ztráta končetiny. Bouračka."
„Když ti shoří dům," pokračoval Ray.
„Vyhlášení války," řekla Katie.
„Když vidíš, jak někdo přejede psa."
„Když vidíš, jak někdo přejede člověka."
„Když přejedeš člověka," přidal Ray.
„Když přejedeš psa."
„Když přejedeš celou rodinu."
Už se zase smáli.
Lze k sobě po letech nalézt cestu?
Mark Haddon ani v nejmenším neuhlazuje rozpory, klade je klidně vedle sebe. Ukazuje, jak naše myšlenky přeskakují od jedné ke druhé a jak si navzájem protiřečí. Jak vnímáme zároveň libé i nelibé vjemy, jak si něco myslíme a pak jsme překvapeni tím, že něco jiného říkáme. A děláme. Když třeba George sedí vedle svého vnuka, jak daleko je ten popis od běžného zobrazení láskyplného vztahu mezi prarodičem a vnukem. George je nesvůj, neví, jak má komunikovat, cítí pomočenou plenku, děsí se dětských požadavků a do toho si s chlapečkem vlastně docela mile povídá. Nebo co vnímá Katie, když mluví s otcem v depresích:
„Chceš o tom mluvit?" Nemohla uvěřit, že zrovna tohle říká tátovi.
„Ani ne."
V životě ho neslyšela mluvit tak na rovinu. Měla strašidelný pocit, že spolu poprvé doopravdy komunikují. Bylo to, jako kdyby ve stěně obýváku najednou našla nové dveře. A vůbec to nebylo příjemné.
„Obávám se, že maminka tomu tak úplně nerozumí,"řekl táta.
Katie netušila, co na to má říct.
„Není to moc pro ni."
Kristepane. Tyhle věci si rodiče přece mají řešit mezi sebou.
Nechtěla, aby se jí to předhazovalo. Teď ne. Jenže on potřeboval s někým mluvit, do čehož se máma zjevně nehrnula. „Co pro ni není?"
Dlouze, klidně se nadechl. „Mám strach." Zíral na televizi.
„Z čeho?"
„Že umřu... Bojím se, že umřu."
Mark Haddon se nebojí jít až na hranici, až k zobrazení toho, jak snadno naše normální mysl může uklouznout někam, kde, viděno zvenku, už možná normální nejsme. A přesto jsme. Pochopitelní a lidští. Nebojí se jít až k otázce - mají tihle „blízcí" lidé k sobě vůbec vztahy? Nemají prostě jen vyšlapané cestičky, po kterých chodí kolem sebe? A svatba tohle „chození okolo" sebe napíná až k prasknutí. Ne, ono už chystání svatby to „chození okolo" začíná rozleptávat. A vlastně Georgovy vyšlapané cestičky začaly asi mizet zároveň s tím, jak se stal důchodcem.
Kdo je hlavním hrdinou?
Nemohu si pomoci, ale George Hall, i když se osoba vypravěče střídá, je pro mě hlavní postavou příběhu. Jeho ztracenost a zmatenost se mi zdá být nejtrýznivější. A nejkomičtější. Nebo nejsměšnější? Cítím s ním soucit anebo je mi odporný? On je také svého druhu „autista", byť ne ve smyslu lékařské diagnózy. „Čerstvý důchodce." Z pohledu třicátníka to zní velmi dobře: Už nebudu muset pracovat, budu mít čas, nebudu muset brzo ráno vstávat. Ale z pohledu dotyčného? Co se stalo za ta léta zápřahu v práci s jeho manželstvím? Co teď s časem? Co se stárnoucím tělem? Jaký má vlastně vztah ke svým dětem? Co má za sebou? A co je před ním? Myšlenky na nemoci, umírání, smrt?
Tahle knížka se velice trefuje do toho, co já tuším o stáří, čeho se obávám, co vidím kolem sebe. Vidím lidi zmatené, nepřipravené na stáří, z nichž cítím postoj - s tím jsme nepočítali, s tím nesouhlasíme (moje babička ukřivděně říkávala: „To stáří by nemělo být!"), v tom se neorientujeme, co s tím máme dělat, to je nespravedlivé! Jenže to pak tedy celou jednu část života vlastně odmítáme, nechceme. A připadá mi, že čím víc ji odmítáme, tím víc se upínáme k důchodovému systému, k lékařům, ke státu, nebo prostě k někomu, kdo „to všechno kolem stáří" vyřeší za nás, kdo „když už to stáří musí být" nás jím alespoň povede za ruku. Jenže je někdo nebo něco takového?
Reformované důchody
Když jsme nedávno s mým mužem mluvili o důchodových reformách, nebo tedy když jsem já poslouchala, jak on na ně soptí, napadla mě otázka: A co všechno mi má ten důchod vlastně zajistit? Zeptala jsem se nahlas. Bez čeho že to stáří budeme těžko prožívat? Přemýšleli jsme. A já nakonec došla k tomu, že mě děsivá připadá nemoc a samota. Ale může mi zdraví a vztahy s lidmi zajistit důchod? Může mi sebelepší důchod zajistit smysluplný partnerský vztah, můj milý? (Ano, tohle si myslím ve čtyřiceti. Ano, je možné, že změním názor.) A ejhle, muž přestal soptit. A hezky se na mě podíval.
Pár dní na to jsme si o tomtéž tématu povídali s kamarádkou. A narazili jsme zas na ty samé obavy. A otázky. Jak se tedy chystat na stáří? Jak moc spořit, pojišťovat se? Nebo do čeho investovat? Jsme generace, která žádné důchody mít nebude? Ocitneme se staří, slabí, nemocní, opuštění a navrch bez prostředků? A když si dost naspořím, čemu všemu z toho se vyhnu? A kolik to je „dost"? Ví to někdo?
Aby bylo jasno, já se představě finančně zajištěného stáří nebráním. A ani nejsem bojovník za zrušení důchodového systému. Já jenom nevím jestli je to to, co chci přednostně plánovat, na čem pracovat. S vypětím všech sil si našetřit na hrad, na pohodlnou pevnost proti stáří a v ní pak vyděšeně, osaměle a nedobrovolně čekat na smrt. Tak jako George Hall, dobře finančně zabezpečený důchodce, který se rozpadá na kusy. Osaměle zírá na televizi, polyká hrsti prášků a zapíjí je vínem. Neví, co se sebou, nedokáže mluvit se svými nejbližšími. Tak jako Jean, která je zdánlivě úplně spokojená, jenom si prostě našla milence...
„Chytila ho za zápěstí a zůstala ležet se zavřenýma očima, hlava se jí točila a došel jí dech. Plakala. Bylo to jako shledat se po padesáti letech s vlastním tělem a uvědomit si, že jste staří přátelé, a najednou pochopit, proč jste si celou tu dobu připadali tak sami."
Strach ze samoty
Samota je hořké slovo, které nenápadně zní celou touhle vtipnou knihou. Samota a strach z ní. Ale co je na ni lékem? Co se mě týče, vybavila jsem si nedávno přečtený postřeh z jednoho ústavu pro přestárlé - hodnotu tam prý člověku ani tak nedává, kým byl v „civilu", ale spíš počet návštěv. Čím víc častých a mladých návštěvníků, tím víc si dotyčného personál i okolí považují. Že prý to svědčí o tom, že se mu v životě asi něco povedlo. Ale co? Uměl mít dobré, skutečné vztahy, v nichž se živé bytosti opravdu navzájem dotýkaly? Má zkušenosti, které jsou opravdu zajímavé a cenné pro ostatní? A není tohle přesně to, oč se chci starat? Není to cesta, jak se do takového ústavu vůbec nedostat?
A lék podle Marka Haddona? Zdá se mi, že je velmi podobný. Mark Haddon je totiž ke svým postavám klidně ukrutný, klidně je předvádí v tom horším světle, klidně jim bere iluze a klidně jim strká nos do vlastních loužiček. Ale přitom všem, nedokážu to říci jinak, je... láskyplný. Nikdy je neodsuzuje. A hlavně jim nebere naději. Na vzájemný kontakt, na bytí nikoli mimo, na propojení s druhými a se sebou, na naplněné okamžiky, smysluplnou komunikaci, smysluplný život.
Mark Haddon - Problémové partie, nakladatelství Argo 2007, z angličtiny přeložila Michala Marková.
Autorovi česky dále vyšlo: Podivný případ se psem, 2004, Spudveč! aneb 70 000 světelných let, 2009.
V textu jsou použity citace z knihy a internetová anotace nakladatele.
Markéta Bidlasová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.