Jak se postavit k nástupu dítěte do první třídy
Vyslechla jsem nedávno v obchodě rozhovor dvou maminek. Zpočátku jsem si myslela, že jde o nějakou životní tragédii: "Tak co, jak se chystáte, už vás to taky potkalo, to bude hrůza..." Po chvíli nenápadného poslouchání jsem zjistila, že se baví o nástupu svých dětí do první třídy. Jak se blíží období zápisů do prvních tříd, u mnohých rodičů narůstá větší a větší nervozita a napětí z toho, jestli jejich dítě školu zvládne. Patříte mezi takové rodiče?Tragédie nebo život?
Asi se shodneme na tom, že nástup do školy znamená velkou změnu ve způsobu života i nároků na dítě. Nicméně často není problém jen v tom, jak touto změnou projde dítě, ale v tom, jak ji zvládnou rodiče. Často totiž své obavy na dítě přenesou. Ať již v tom, jestli bude mít jejich dítě samé jedničky či jestli se zapojí do kolektivu, nebo v tom, aby všechno dobře umělo.
U některých rodičů strach vygraduje natolik, že pro dítě žádají odklad školní docházky, aniž by ho jejich dítě skutečně potřebovalo. Myslí si, že se „to" jejich dítě nenaučí, že „to" nezvládne, že na „to" nemá, že ještě neumí tohle nebo tohle („to" je patně myšleno učení). Proč potřebujeme, aby děti všechno uměly předem? Proč by potom do školy chodily a co by se pak učily?
Musíme všechno umět?
Nepřipadá vám to scestné? Mně tedy ano. Kde je samotný proces učení, kam se poděl? Proč jsme tak zaměřeni na to, že už máme všechno vědět? Patrně máme špatný celoživotní postoj ke vzdělávání a k rozvoji vůbec. My sami si myslíme, že už bychom měli všechno vědět, a tím vytváříme tlak nejen na sebe, ale i na děti, a požadujeme po nich, aby dělaly všechno hned napoprvé správně.
O co nám jako rodičům jde? Chceme, aby děti uměly všechno hned a nic při tom nerozbily, nic nepokazily? Nebo aby zkoušely nové věci a získávaly s tím vlastní zkušenost? Chceme za ně náročnější věci dělat, nebo je nechat „potrápit" se s tím, že budou hledat řešení samy? Neučíme děti cítit a myslíme za ně. Jenomže pak se o sebe neumějí postarat a neumějí o věcech přemýšlet. Často slýchám, že děti na otázku, jak se těší do školy, odpovídají, že ne, že do školy jít nechtějí, že to tam nebudou umět.
Jak děti na školu skutečně připravit?
Předně by rodiče měli zapomenout na vlastní ambice a neklást na děti přehnané nároky. Měli by změnit postoj ke škole a učení vůbec. Nevzít jim chuť do učení, naopak v nich podporovat touhu dál zkoumat, objevovat a poznávat, stejně jako když byly úplně malé. Škola by měla být v mysli dítěte spojena se zábavou, hrou, učením se a poznáváním nových věcí.
Důležité je dítě před nástupem do školy nestrašit, co všechno bude muset zvládnout, ale ani jej příliš nevyzdvihávat, že bude ze všech nejlepší. Určitě by do školy nemělo nastupovat s nereálnými představami o sobě. Naopak je důležité, aby dítě chápalo, co se po něm chce a co ho čeká. Je potřeba mu vysvětlit, k čemu škola slouží, proč tam bude chodit, kolik času tam bude trávit a další podobné důvody.
Co by děti měly umět?
Cílem předškolních příprav není dítě předem naučit číst a psát, aby mu to pak ve škole „dobře šlo". Je třeba zajistit takový rozvoj schopností, které umožní, aby dítě bylo schopné výuky. Neposuzujme děti jen podle toho, kolik umí vyjmenovat názvů řek či měst, ale podle toho, jestli jsou schopné se dívat kolem sebe, přemýšlet o věcech, jestli jsou odvážné, jestli jsou ochotné nejen přijímat, ale také dávat, a vůbec zodpovědně jednat. Jestli jsou schopné se dále rozvíjet, učit se a být ve svém životě aktivní. Když se tohle naučí, budou se umět vypořádat s různými situacemi, do kterých se dostanou.
Prakticky pak mohou rodiče dětem pomoci v posilování dovedností a návyků, které se týkají sebeobsluhy (zavazování tkaniček apod.), učit se stříhat z papíru, uklízet si po sobě hračky, zvykat dítě na denní plnění jednoduchých úkolů, učit orientaci v prostoru - vpravo-vlevo, ukázat cestu do školy, poznat si své věci, číst pohádky a povídat si s dětmi o přečteném a vůbec si s nimi více povídat.
V tomto směru by rodičům mohlo napomoci jedno pravidlo: Nedělejte za děti nic, čeho už jsou schopné ony samy! Pokusme se připravit děti do života tak, aby mohly jednou využít všech svých možností. Důvěřujme jim, že i ony jsou schopné se naučit číst a psát, stejně jako jsme se to naučili i my všichni. Jen to nepůjde najednou, ale postupně. Pěkně krůček po krůčku. Ostatně, na to bychom neměli zapomínat především my dospělí...
Libuše Junková (více o ní zde)
Foto: lidovky.cz
Autor: Redakce PŽ
