Jsme s každým naším dítětem jiný rodič?

Možná to znáte z vlastní zkušenosti - na jedno vaše dítě stačí trochu zvýšit hlas a už se rozbrečí a druhým nezamává ani křik, který je slyšet až u sousedů. Nedávno u mě byla na konzultaci jedna klientka s problémem, že ji její rok a půl starý syn neustále kouše i přes opakované vysvětlování, že se to nedělá. Se starší dcerou problémy nikdy nebyly, naopak od ní tehdy všichni vyzvídali, jak to dělá, že má tak hodné dítě. Paní je od povahy mírná, nemá ráda konflikty ani na někoho zvyšovat hlas, či dokonce křičet. Jenže na syna vlídnost a domluva nezabírá. Co s tím?

Neposlušné dítě = neschopná matka?

Než jsem měla děti, přestavovala jsem si, jaká budu matka - milá na děti, příjemná, ochotná, žádný křik, či dokonce plácnutí na zadek. V duchu jsem tak trochu odsuzovala matky, jejichž děti se válely v záchvatech vzteku na chodníku, a říkala jsem si, že já rozhodně budu schopnější matka, než jsou ony, že určitě někde udělaly chybu, když musí na své děti křičet.

Moje představy vzaly rychle za své s narozením prvního dítěte - syna. Ten nám postupně začal přerůstat přes hlavu, a to až do té doby než jsem připustila, že moje představa o tom, jak bych ho chtěla vychovávat a jaká matka bych chtěla být, je prostě zcela mimo realitu a nefunguje. Ale že to není tak, že jsem ten nejneschopnější rodič na světě, který ve výchově totálně selhává, ale že mám prostě dítě, které ode mne vyžaduje jiný projev, než bych si ideálně přestavovala. A jestliže chci, aby byl jiný, musím se k němu já začít jinak chovat. A že tím, že na něj budu pořád jen hodná, se on „hodným" dítětem nikdy nestane. Jiná akce - jiná reakce. A tak se kolikrát rozčílím, zvyšuju hlas, přísně trvám na nastavených hranicích a jsem zkrátka velmi nepříjemná. Nemám ve svém okolí nikoho jiného, na koho bych taková byla. Ale vím, že i tohle jsem já a že to není nic špatného.

První dítě hodné, druhé zlobí. Co dělat?

To, co funguje na jedno dítě, nemusí fungovat i na druhé a musíme podle povahy dítěte a jeho vztahu k nám sáhnout i po rejstříku našeho projevu, který nám není úplně vlastní a jehož používání pro nás třeba není zrovna příjemné. Děti nás rozhodně trénují v tom, abychom si uvědomovali, že nikdo není stejný, a tak se nejde chovat ke všem stejně (jinak se chováme ke kamarádce a jinak ke zlodějovi, který se nám snaží sebrat peněženku). A že není chování správné a špatné, ale situaci a zúčastněným osobám přiměřené či nepřiměřené. A to je s každým a v různých situacích různé. Dá se na to podívat i z druhé stránky - díky tomu, jak jsme nuceni reagovat, o sobě zjistíme, jací taky dokážeme být. A takové poznání se rozhodně hodí.

Pokud rodič bez problémů vychází s prvním dítětem a to „problematické" se narodí až jako druhé, bývá to nepříjemnější varianta, než opačná - tam bývá rodič spíš příjemně překvapen. Naše druhorozené dítě je dcera a ta se už jako miminko rozbrečela, když jsme neplánovaně řekli "ne" oba s manželem současně - intenzita, se kterou je třeba jí stavět hranice, je mnohem mírnější, než je třeba synovi. Vůbec nepopírám, že mi to vyhovuje a takhle by se mi to líbilo i se synem. Ale na první dítě to takhle prostě nefunguje, a tak mi nezbývá, než být ve vztahu se synem jiná, než jsem si původně představovala. A líp mi to jde od té doby, co jsem přestala reklamovat, že takovéhle dítě jsem si přece neobjednala.


Anita Michajluková (více o ní zde)

Autor: Redakce PŽ

Facebook Vybrali SME Linkuj Google

Mohlo by Vás také zajímat:

• Výhody objednávání jídla: Proč je oblíbená možnost pro mnoho lidí
• Úspěšná diplomka na čas: Tipy na zvládnutí velké výzvy
• Vydejte se na zahraniční motoexpedici plnou adrenalinové zábavy
• Jak trénovat pozornost u dětí?

Zpět