Má dítě poslouchat? A co s tím, když poslechnout nechce?
Co má rodič dělat, když ho dítě nechce poslechnout, jak silná má být reakce? V minulém článku jsem psala o tom, že jsme jako rodiče tak trochu zapomněli na to, že by děti měly poslouchat. Co to ale vlastně znamená, koho nebo co by měly poslouchat? Jak ono to s tím posloucháním vlastně je?
Kdo koho vlastně poslouchá?
Předně potřebujeme mít jasno v tom, kdo má koho poslouchat, což se na první pohled může zdát jako zcela samozřejmé, ale při podrobnějším prozkoumání můžeme zjistit, že tomu tak vždy není. Občas bývám svědkem různých situací mezi rodiči a dětmi na ulici nebo v obchodě, a když se na ty dva zúčastněné dívám, někdy skutečně nerozpoznávám, kdo je rodič a kdo je dítě. Mívám pak pocit, jako by se hádaly dvě děti, které se přetahují, podle koho to půjde. Jako by se ze vztahu vytratily hierarchie, jako by přestalo být jasné, kdo je ten, kdo některé věci určuje, kdo je ten, kdo má víc zkušeností, tedy kdo je rodič.
Někteří rodiče si neuvědomují, že jsou to oni. Problém spatřuji v tom, že se nedokážou postavit za svou zkušenost. Uvědomit si, že v určitou chvíli prostě vidím nějakou věc takhle, takto jsem to vyhodnotil/a na základě toho, co jsem dosud zažil/a, slyšel/a, přečetl/a, zkrátka, takhle je to podle mě! To je můj názor, pro mě je něco nepřijatelné, a takto to také dítěti říct.
Řešení šité na míru
Často slýchám otázky typu: „Co mám říct, jak mám odpovědět, jak reagovat, jak silná má být moje reakce," ale mezi řádky zároveň slyším úpěnlivou prosbu: „Řekněte mi prosím někdo, jak to má správně být, jak mám správně vychovat své dítě?!". Na to ale není jediná správná odpověď. Každý z nás je jiný a také každé dítě je jiné a také je jiná každá situace. Je potřeba hledat, dokud nenajdeme řešení, se kterým budeme spokojeni my sami, a to může nějaký čas trvat.
Hledáním nějakého „obecného správně" nic nevyřešíme, ba právě naopak. Postupně totiž přicházíme o svoji přirozenost, což nám brání v tom, abychom se v každé situaci zachovali podle toho, jak to opravdu cítíme, jak na danou věc pohlížíme. Napadlo vás někdy, že právě tím, že přestaneme sdělovat svou vlastní zkušenost, ale vypomáháme si různými "správně", které jsme si někde přečetli, nebo se to tak dělá odjakživa, může být jeden z důvodů, proč nás naše dítě neposlouchá a proč u něj ztrácíme respekt?
Učte děti vlastnímu názoru
Dítě nechce poslouchat obecně správné pravdy "to se nesluší a to se nepatří, to není vhodné, to se nedělá", ale chce se učit. Chce a potřebuje od svých rodičů vědět, jak oni to vidí, co jim se osvědčilo, co jim funguje a jak se s tím či oním oni sami vypořádávají, tedy jak řeší situace, které jim přináší život. Neptají se na obecné poučky z knih, ať jsou sebelepší, neptají se na názory profesionálních dětských psychologů či lékařů. To, jak žít, chtějí vědět od svých rodičů: od své maminky Katky, Jarky apod. a od svého tatínka Františka, Pavla atd.
Také záleží také na tom, jak co rodiče dětem sdělují. Jestli chtějí poroučet a nařizovat za každou cenu a uplatňovat svoji sílu, anebo dětem stavět rovnovážné hranice. Jsou rodiče, kteří dítěti dovolí téměř cokoli, protože chtějí mít klid, a někteří zase přikazují a nařizují, jak je co třeba udělat do sebemenších detailů. Jedno ani druhé se dítěti nelíbí. Pak se vzteká, patrně proto, že pro sebe nemá dost prostoru pro vlastní zkoumání, hledání a objevování, a toho se dožaduje. Mám zkušenost, že když mně je naprosto jasné, co po dítěti chci a proč, většinou není ani problém s tím, aby udělalo to, co je udělat třeba.
Libuše Junková (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
