Kdo je hodný a kdo zlý?
26.10.2010 | autor: Redakce PŽ
Určitě už jste někdy zažili, že jste takzvaně "vybouchli", tedy na někoho křičeli, byli hodně nepříjemní. Poté jste se dušovali, že příště už se vám to určitě nestane, že nechcete být na druhé zlí, a mrzelo vás, že vám to takhle ujelo. Možná, že jste se pak o to více snažili být hodní, milí, příjemní, trpěliví. Napadlo vás ale někdy, že příčina toho, že jsme někdy zlí, leží v naší snaze být jenom hodní? A že tedy pokud chceme přestat být zlí, musíme přestat být jenom hodní? Průběžně ukazujte, jak se cítíte
Možná se vám to zdá na první pohled nesmysl, ale abychom nemuseli vybublat ve vzteku a říct něco, co nás pak mrzí, je třeba, abychom se vzdali představy, že můžeme být na druhé pořád jenom hodní, milí, usměvaví. Protože to nejsme opravdu my. Ti okolo nás nejvíce ocení, pokud jim budeme průběžně dávat najevo, jak se zrovna cítíme, a co s námi dělá jejich reakce, jejich chování. Když ukážeme, že nás to, co ten druhý řekl, zamrzelo, dojalo, udělalo radost, z něčeho začínáme být netrpěliví, mohou se ostatní podle toho zařídit.
Pokud totiž budeme do svého okolí průběžně vysílat, jak se zrovna cítíme, bude naše okolí vědět, kde se zrovna nacházíme, a může na nás přiměřeně a včas reagovat. Například se zeptat, co se děje, vysvětlit svůj postoj, změnit, co nám vadí, případě prostě včas vyklidit pozici. Pokud budeme jasně dávat najevo, kde se právě nacházíme a jak se cítíme, nebudeme pak přehnaně "natlakovaní" a k hrozícímu výbuchu naší zloby vlastně nedojde.
Učte se od zvířat
Zvířata ukazují svému okolí, jak jsou na tom, zcela přirozeně. Pokud se například psovi jiný pes nelíbí, začne vrčet, cenit zuby, štěkat, ježit hřbet, a druhý pes hned ví, na čem je. My lidé však dokážeme klamat (nebo se o to alespoň usilovně snažíme), a tak v sobě často dlouho dusíme to, co nám vadí. Třeba nás štve, co naše dítě dělá, ale místo toho, abychom mu třeba i trochu důrazněji vymezili hranice, stále dokolečka mu trpělivě vysvětlujeme, co dělá špatně. Ale protože to neukážeme také skrze emoce, kterými mluví naše tělo, že už nám to vadí, a pomyslně tak na dítě "nevyceníme trochu zuby", dítě nemá zprávu, že se blíží nebezpečí, takže dál pokračuje v tom, co nám vadí. Takovýmto postupem to my už dlouho nevydržíme a na výbuch je zaděláno. Dítě pak nechápe, co se děje. Vždyť jsme pořád byli tak klidní, nic se nedělo, a najednou takový výbuch zlosti!
Co s tím? Vzdejme se představy, že můžeme být pořád jen hodní, milí a trpěliví a ukazujme a signalizujme průběžně, jak se opravdu cítíme, co nám vadí. Díky tomu může okolí i my včas zareagovat, takže vlastně nakonec nebudeme zlí nikdy. Budeme opravdoví.
Autorka: Anita Michajluková (více o ní zde)
www.rozvoj-osobnosti.cz/anita
Autor: Redakce PŽ
Mohlo by Vás také zajímat:
Zpět
Komentáře
Vložit nový komentář
Vložil: Tereza Neregistrovaný | 2010-11-27 19:14:19
To je fantastický článek. Děkuji, že nám připománáte tyto zásady. Je to tak důležité, že na ně všichni často zapomínáme. Být opravdový, je výsada silných jedinců. Ale zároveň se to zkrátka dá naučit.:)
