K zubaři beze strachu
5.11.2010 | autor: Redakce PŽ
Zajímavou oblastí zubního lékařství je pro mě ošetření pacientů, kteří se bojí. To jsou zejména děti a někteří dospělí. Tito pacienti mají většinou nějaký traumatický zážitek zejména z dětství. Mám však zkušenost, že i tito pacienti jsou po několika návštěvách schopni přijít do ordinace beze strachu, nebo alespoň jsou schopni potřebný zákrok absolvovat.Co se osvědčuje při práci se strachem ze zubaře?
Důležitý je můj přístup a přístup celého zdravotnického personálu - sestry a dentální hygienistky. Osvědčuje se mi mluvit s malým i velkým klientem a sdělovat, co budu v průběhu zákroku dělat. Pro děti vše pojmenovávám tak, aby tomu rozuměly a uměly si to představit. Například že je něco bude tlačit, něco bude foukat a podobně. Pokud se klienti ptají, vzrůstá jejich zodpovědnost a stoupá u nich zájem o jeich zuby. Vysledovala jsem, že tím i klesají příznaky strachu, protože neznámé informace se stávají známými.
Další kapitolou je samozřejmost injekční anestezie. V dnešní době už není potřeba něco "vydržet". Zákrok bez bolesti je příjemný jak pro pacienta, tak pro mě a mou zubní sestru.
Se strachem se ale nejvíce potýkají zejména děti. Je na nás na zdravotnících a zejména na rodičích, jak dítě na ošetření připravíme. Je nutné, aby dítě vědělo, že mu chceme pomoci - že je zoubek nutné spravit, protože není normální mít zuby ve špatném stavu a je potřeba, aby se to dítě naučilo. Vždyť u dětí se rodí návyky na celý život a nepochopení odpovědnosti za svůj život se s ním může táhnout celý život.
Děti mohou strach okoukat od rodičů
I strach se přenáší z úzkostného rodiče na dítě. Tyto děti je velmi obtížné ošetřit, protože rodič sám nemá ve vztahu k zubaři jasno. A přitom právě vztah rodič - dítě je tady dominantní a podle něj se odvíjí celkové ošetření. Je to vcelku začarovaný kruh, ve kterém se častokrát cítím "pasována" do role "nepřítele". Je jasné, že v takovém kruhu je ošetření nemožné. Vyhýbám se ale různým technikám např. HOM, kdy se ruka přiloží dítěti na ústa s projevem dominantního vztahu. Tento způsob se snad dá použít pouze u akutního ošetření. Sama jsem tohle nikdy nezkoušela a doufám, že nikdy nebudu muset, protože většinou najdu způsob, jak s dítětem spolupracovat. A protože je každé dítě individualita - i ke spolupráci s ním hledám individuální cestu.
Někdy se mi osvědčuje požádat dítě o spolupráci a rozhodnutí, abych mu "červíka" mohla vypláchnout. Jindy pomůže pohovor dítěte s rodičem v čekárně. Je třeba dát dítku čas na rozhodnutí. Pomůže i zdůraznění nutnosti ošetření rodičům. I každý rodič má své zkušenosti a představy, které se někdy neshodují se skutečností. Velmi záleží na tzv. socioekonomickém faktoru.
Jinak totiž nezbývá, než dítě ošetřit v celkové anestezii, čemuž se snažím vyhnout vždy. Nicméně i tato varianta je někdy nutná, pokud se nedaří přimět dítě ke spolupráci, tedy aby mě dítě nechalo ošetřit zub adekvátně tak, aby výplň nebo jiné ošetření v budoucnu neselhalo. Tady se přimlouvám za zubní lékaře, neboť není možné dobře ošetřit nespolupracující dítě. Není jen na stomatologovi, zda dítě odejde z ordinace spokojené a ošetřené. Zodpovědnost za průběh akce má i rodič.
V dnešní době stát neručí za stav chrupu našich dětí. Je tedy na nás rodičích a na zubních lékařích, aby tuto zodpovědnost převzali a učili své děti a předávali jim zkušenosti o tom, co kam vede. Bohužel však ne všichni jsou nakloněni tuto zodpovědnost vzít na svá bedra.
Autorka: MUDr. Jitka Kovářová (více o ní zde)
Autor: Redakce PŽ
Bohužel zde nejsou žádné komentáře.