Učte se zážitkem: poznejte své skryté řidičské já ve škole smyku
Možná patříte mezi ty šťastlivce, kteří našli pod stromečkem takzvaný zážitkový dárek v podobě kurzu bezpečné jízdy neboli školy smyku. Pokud ne, zvažte, zda si takový zážitek nechcete nadělit sami, Vánoce nevánoce. Já to mohu jen doporučit!
Před čtyřmi lety jsem si při jízdě na velmi kluzkém sněhu ťukla auto. Tedy ťukla jsem si své a zároveň jsem ťukla auto jednomu pánovi, o kterého jsem se... jaksi zastavila, protože zabrzdit před ním se mi na kluzkém povrchu nepodařilo. Ačkoli se vše stalo při velmi malé rychlosti, zvuk do sebe narážejících plechů mi ještě dlouho zněl v uších a hned jsem věděla, že tohle nechci nikdy opakovat a chci víc porozumět tomu, co jsem měla dělat, aby to tak bývalo nedopadlo.
Dobrou radu, aby člověk v takovém případě pohledal. Situaci jsem popisovala nezávisle na sobě několika lidem a každý věděl, co jsem udělala špatně. „Mělas‘ víc brzdit!", „Mělas‘ při zatáčení přidat plyn!" - každý byl po bitvě generál a budil dojem, že on by to na mém místě vyřešil levou zadní. Já jsem si ve změti těch „dobrých rad" připadala jako dědeček v Saturninovi, který, když se ostatní handrkují „Táhněte vlevo! - Ne, táhněte vpravo!", volá: „Táhněte k čertu!" Zkrátka bylo mi jasné, že se chci jít do školy smyku učit od odborníků, abych byla příště chytřejší.
Škola smyku - nebojte se adrenalinu a jeďte!
Nakonec jsem se na kurz bezpečné jízdy (tedy na školu smyku) přihlásila až po pár letech, ale zase o něco vyježděnější. Přesto mi kurz dal mnoho cenných informací a hlavně - hlubokých prožitků. Konečně jsem se dozvěděla, co jsem tehdy - při nedotáčivém smyku při odbočování doprava na „T" křižovatce - měla udělat: vyšlápnout spojku, povolit volant a nebrzdit, počkat, až se auto „chytne", a pak zatáčet. A když už brzdit, tak se srovnanými koly! Jak prosté, že? Při praktickém cvičení se ale ukáže, že teorie je krásná věc, ale dovést ji uplatnit za volantem je skutečné umění. Nejcennější totiž na celém kurzu je, že si všechno můžete na kluzných plochách několikrát vyzkoušet - pod vedením zkušeného instruktora a beze strachu, že si poničíte vůz. Jde jen o to, jít do akce naplno, aby to bylo „jako doopravdy". A to pak zjistíte věci!
Prvním oříškem pro mě bylo právě ono překonání zbytečného strachu a spolehnutí se na to, že jsem jištěná podmínkami, v jakých se kurz odehrává (s tímhletím já mám potíž a i lezouc jištěná na laně mám tendenci se chovat, jako bych jištěná nebyla). To byla první fáze souboje sama se sebou (zbaběle nebrzdit) a překonala jsem ji úspěšně. Jít do akce naplno šlo ruku v ruce s tím a je pravda, že náš instruktor nás zcela nakazil svým entuziasmem a adrenalinovými komentáři, takže jsem si záhy připadala jak závodnice F1 a snadno se nechala „hecnout" k lepším výkonům. Kromě toho jsem zjistila, že špatně držím volant, špatně v autě sedím a o jemné práci s volantem si zatím můžu nechat leda zdát! Na druhé straně jsem zacítila, co znamená krizově brzdit, a učila se nebát „kopání" ABS. Zjistila jsem, že mám dobré zimní gumy, které mě v krizi podrží.
Hlídejte si směr
Jak to tak bývá, když se něčím zabýváte a něco se učíte, najednou přijdete na něco, co vám zaklapne do „skládačky" vašeho momentálního života a promítne se do souvislostí, které jste ani nečekali. Podobně mě „zasáhla" informace, že „kam člověk kouká, tam taky řídí", proto je dobré upnout svou pozornost a pohled tam, kam chcete jet, nikoli hypnotizovat jediný strom široko daleko - protože pokud se upnete k němu, dost pravděpodobně v něm taky skončíte.
Najednou, jako by se rozednilo - a moje momentální „skládačka" v podobě eskalující frustrace v zaměstnání dostala jiný rozměr. Vždyť to je ono, co já dělám! Já se v práci přesně takhle soustředím na takové pomyslné stromy, do kterých to nechci napálit (termíny do tiskárny apod.), ale soustředím se tak neefektivně, že se stále jen stresuji, že to určitě nestihnu, místo abych se soustředila na to zvládání. A taky využila zkušenost, kterou se sebou mám, a sice: že jsem to přece vždycky stihla a zvládla. Opět se potvrzuje, že vše je jen a jen o postoji - a hlídání si vašeho (momentálního či celkově životního) směru. Na kolezích ze skupiny jsem také mohla pozorovat, jak to vypadá, když člověk řeší smyk takřka „s rukama v klíně" a pohledem mířícím kamsi do podlahy. Řidič je od toho, aby vůz řídil, nikoli se v něm bezradně vezl odevzdávaje se působícím fyzikálním silám!
Po jednom kurzu školy smyku neodjedete jako protřelý rallyový závodník. Bude úspěch, když odjedete s tím, že jednak víte více o tom, co vás může na silnicích potkat, ale hlavně, že více než dříve víte, co můžete čekat sami od sebe. Protože pokud vás na cvičišti několikrát polil studený pot, když jste i přes znalost teorie při smyku brzdili (!) - přesto, že jste strašně chtěli nebrzdit, tak noha na pedálu byla instinktivně rychlejší než vaše předsevzetí - a vy jste zažili, co to s autem udělá, budete řídit určitě bezpečněji. S větší pokorou k tomu, že ačkoli jste třeba dobrý řidič, jste si vědomi, že v rozhodujícím zlomku vteřiny dost možná neuděláte to, co je třeba. To samozřejmě není důvod k tomu auto prodat či zamknout do garáže, klíčky zahodit a jít vrátit řidičák - ježdění autem je a bude nebezpečné, i když vy smyk či jakoukoli jinou specifickou řidičskou dovednost zvládáte na jedničku, protože ve hře je ještě spousta ostatních faktorů i účastníků silničního provozu, kteří to neumějí a jsou potenciální hrozbou sobě i ostatním.
To vše je jen důvod jezdit s větší pokorou a maximálně bezpečně.
Hana Kačerová
Foto: dreamyday.cz
Autor: Hana Kačerová
