Dva podzimní čtenářské tipy. O figurách, které dávno leží vedle šachovnice
Znáte nějaký lepší program pro sychravé podzimní dny než čelit jejich nevlídnosti v teplu domova s dobrou knížkou? Následující čtenářské tipy jsou podzimní hned dvakrát - jsou to odrazy „podzimu života" v literatuře, jsou to příběhy o „figurách", které zdánlivě už dobu leží vedle „šachovnice".
Tip první - Vzájemná korespondence Jana Skácela a Jiřího Frieda
Korespondence Jana Skácela (1922-1989), básníka, prozaika, autora poezie pro děti, filozofa života a v neposlední řadě významného obyvatele Brna, a Jiřího Frieda (1923-1999), spisovatele, scenáristy a dramaturga, se nestala bestselerem, přesto stojí za čtenářskou pozornost.
Životní příběhy obou korespondentů byly v mnohém podobné, oba prožili dětství na venkově, studovali na filozofické fakultě, kterou nedokončili, oba v mladickém entuziasmu vstoupili do komunistické strany, po prozření však „začali přispívat ke změně společenského statu quo, až se z obou stali tzv. osmašedesátníci. (...) vyhodili je v roce 1970 ze strany a následkem toho i z práce. Nesměli vydávat knihy a ty doposud vyšlé byly vyřazeny z veřejných knihoven."*
Počátky vzájemné korespondence Jana Skácela a Jiřího Frieda spadají do roku 1982. Zprvu nebyla výměna listů nijak intenzivní a jednalo se mnohdy jen o kratší dopisy a pozdravy z cest. Postupem času, jak oba stárli, měli méně práce a méně příležitostí se stýkat s lidmi, se korespondence zintenzivnila a zároveň se prohlubovalo přátelství obou mužů. Tato korespondence je také jakýmsi seriálem o postupném pádu socialismu v naší zemi. Sedm let vzájemného dopisování je nejen zpovědí stárnoucích, osamělých, zklamaných, byť stále doufajících a duševně čilých lidí, nýbrž i jedinečnou, ryze subjektivní kronikou sedmi předrevolučních let ve formě dialogu nenápadných pozorovatelů politického a kulturního dění nejen v Praze (kde Frieda v podkrovním bytě s výhledem na střechy domů pod vršovickou Grébovkou věznily jeho choroby) a nejen v Brně (domově Skácelově).
„Plot mezi námi a lidmi roste do výšky"
Ve mně zanechala korespondence hluboký dojem svou literárností, Skácelovým i Friedovým poetickým i jadrným jazykem, tím, jak moc zdůrazňují svou osamělost v tehdejším světě - názorovou a ve Friedově případě i fyzickou. Milý Jirko, přestáváme tomuto světu rozumět, nebo mu už rozumíme příliš - a to je ještě horší, píše Skácel.
Nakonec i věčné skuhrání a stěžování si na zdravotní neduhy (Fried sebe více či méně vědomě vykresluje jako beznadějného hypochondra) je podstatnou složkou dopisů, ale nikdy mu nechybí humor: Nejhorší na chronických chorobách je to, že nakonec udělají z člověka jakéhosi ponurého Narcise (pokud vůbec je představitelný Narcis, který si je protivný).
Také míváte při čtení něčí korespondence aspoň občas pocit, že nahlížíte někam, kam byste neměli? Nemáte pocit, že se nepatřičně, bez dovolení hrabete v něčím psacím stole? Asi jsem v tomhle trochu naivní. Pánové Skácel s Friedem by nám snad odpustili. Jistě ano. Jejich dopisy jsou plné (často černého) humoru a životních zkušeností a byla by škoda, aby zůstaly jen štůskem obálek převázaných stužkou v nějaké zásuvce starého psacího stolu.
Korespondenci uspořádal J. Opelík a vyšla v Nakladatelství Lidové noviny v roce 2001.
*Jiří Rulf, Heroičtí pesimisté Skácel a Fried. Reflex, 14. 2. 2002, s. 53.
Tip druhý - Jiří Šotola: Podzim v zahradní restauraci
Přejděme od korespondence k próze. K próze, kterou bych zařadila do „top ten" nejlepších knih, jaké jsem doposud četla.
Podzim v zahradní restauraci (1988) uzavírá Šotolovu volnou trilogii - předcházejí mu romány Malovaný děti (1983) a Róza Rio (1986) - dá se však beze všeho číst, aniž by měl člověk nejmenší potuchy o těchto prózách.
Hrdinou románu je František Flanderka, učitel češtiny na penzi. A František Flanderka je skutečně hrdina - nikoli pouhá hlavní postava. Hrdinně bojuje se svým stářím a chmurami, se svým zatrpklým druhým já (ostatně, s kým si má povídat, když žije sám?), se svými vzpomínkami, s faktem, že je v důchodu, že podle statistických prognóz věku, jehož se průměrně dožívají obyvatelé ČSSR, mu zbývá posledních pár let života, bojuje s tím, že je sám, je vdovec, je bezdětný a užívat si podzimu v zahradní restauraci „Na Balkáně" a čekat, kdy se konečně nějaký padající kaštan strefí do jeho půllitru piva, mu dost dobře nestačí.
„Že jsem blázen? No a i kdyby!"
Bojuje aktivně - a chytí se příležitosti, jak se říká za pačesy, aby prožil podivně bláznivou poslední lásku, přátelsko-otcovský vztah se svou poslední žákyní, premiantkou poslední třídy, kterou dovedl k maturitě. Zuzaně zvané Cúňa, paličaté ženské, jejíž nadějná životní perspektiva dostala příliš brzy povážlivé trhliny, vstoupí do života, aby jí pomáhal jako samoživitelce čilých dvojčat. František Flanderka se dře, nakupuje, vodí děti z jeslí, tahá těžké nákupní tašky, když by mohl jako „správný důchodce" sedět v parce na lavičce a „užívat si klidu". Jenže František Flanderka dobře ví, že takový klid zabíjí, že to není život. Není obětavý, pokud jde o Cúňu a její děti, je čistě „sobecký" - chce ještě zažít kus svého štěstí. A šťastný je, když je užitečný, když není sám se svými věčnými úvahami, s rekapitulováním svého nepříliš naplněného života.
V Chocni byla servírkou. Na výpomoc. Do letošního dubna. Pak už ji nepotřebovali. Táhli jsme dál. (...) Bylo léto, vedro jak v tanku, na týden jsme se utábořili u řeky Orlice. Na louce je tam kemp. Cúňa a kluci spali pod stanem, já pod hvězdičkami. Zemský ráj. Kastrol se každodenně topil. Každodenně jsem ho zachránil; brouzdat se ve vodě a zachraňovat lidské plémě je slast kentaurů. Večer jsme si na ohníčku opíkali buřty. Štípali nás komáři. Na stráni v bodláčí blikali svatojánci. Ráno s rosou jsem vyskočil, zaplaval si, oblékl kalhoty, a než se mrňouskové vykulili ze stanu, už jsem tu byl s mlíkem a houskami. A s máslem a moukou. A s košíkem kradených rynglí. K obědu Cúňa vařila ovocné knedlíky. Nebo jsme rožnili kuře. Nebo jsme zhltali kotel salátu ze sardinek a z vajec natvrdo a ze studených brambor a z okurek a z rajčat, to vše zalité kyselou smetanou. Ztloustli jsme. Opálili jsme se. Zpívali jsme si. Hulákali jsme. Rozfofrovali jsme za ten týden zbyteček mých úspor. V rubrice ZŮSTATEK mám nyní krasopisně vepsáno 44,90 Kčs. Ale nešť.
„Proč jsem žil? Mnoho-li snů se stalo skutečností, mnoho-li jsem jich poztrácel jak zrní z děravé kapsy?"
Slovník české literatury charakterizuje Podzim v zahradní restauraci jako „hořce ironický román o pozdní lásce, samotě a posledních věcech člověka, vyjadřující plebejskou životní filozofii". Pozdní láskou možná ani tak není páně profesorova slabost pro Cúňu, ale je to láska k životu, která se v něm vzedme, až když začíná cítit, že z toho života už zbývá jen málo. Najednou dostává všechno jinou perspektivu. Plebejského filozofování, nad kterým člověk dostává záchvaty smíchu, aby ho v zápětí zamrazilo, že stejně dobře by mohl nad Flanderkovými úvahami a prožitky plakat, je kniha plná. V zápiscích Františka Flanderky, zkratkovitých, odbočujících, hravých, cyklících se, vypravečsky rozverných i tolik pochybujících o smyslu jich samých, nehledě na smysl existence jejich autora, je mnoho lidskosti. Možná plebejské, ale do morku kostí pravdivé - je lepší míň pochybovat a víc konat, je lepší míň se o samotě rýpat v tom, co jak bylo a být mohlo, a víc se starat, aby měl člověk být komu užitečný, aby měl pro koho pobíhat po městě od sámošky k čistírně, aby měl koho coby starý a moudrý kentaur Cherión učit uměnám, vědě a gymnastice.
Jiří Fried píše v jednom z dopisů Skácelovi: Nevím, proč mě vlastně pořád zajímá ten příběh lidstva; už jsem dávno figura, která leží vedle šachovnice, a kdybych byl zbožný, musel bych přece říct, že zbytek mého života už je daleko víc můj soukromý rozhovor s Pánem Bohem než se spoluobčany. Společným poselstvím výše popsaných literárních tipů je však to, že i v poslední chvíli je lépe snažit se naplno žít než jen bilancovat. Dokud člověk žije, není ještě figurou ležící vedle šachovnice a má možnost táhnout a ovlivňovat dění.
Hana Kačerová (více o ní zde)
Foto: autorka
Autor: Hana Kačerová
